Dlouho jsem nechápala, proč ve vztazích tolik potřebuji blízkost, doteky a ujištění, že je můj partner nablízku. Když jsem necítila dostatek pozornosti nebo neslyšela jeho hlas, přicházela úzkost a nejistota. Zároveň jsem si opakovaně vybírala partnery, kteří mi nedokázali dát pocit bezpečí, který jsem tolik potřebovala. Odpověď jsem začala hledat během regresní terapie...
Existují stovky zdokumentovaných případů dětí, které spontánně vyprávěly o životě, který podle svých slov prožily ještě před tím současným. Mluvily o jiných lidech, místech, rodinách nebo událostech, které podle dostupných informací nemohly znát. Některé děti dokonce popisovaly okolnosti své údajné smrti. Proč se podobné příběhy objevují především u malých dětí? A proč jejich vyprávění často s věkem mizí?
Někdy máme strach, i když k němu nemáme žádný zjevný důvod. Všechno je v pořádku, přesto se v nás objevuje napětí a pocit, že bychom měli být připraveni na něco špatného. Můžeme mít potřebu všechno kontrolovat, několikrát si ověřovat, zda je všechno v pořádku, nebo se vyhýbat situacím, které v nás vyvolávají nejistotu. Přesně takový pocit provázel i mě. Během regresní terapie se mi ale objevil minulý život, který mi pomohl pochopit, odkud můj neustálý pocit ohrožení pochází.
Některé pocity si v sobě neseme celý život, aniž bychom věděli proč. Vždycky jsem potřeboval vědět, co bude dál. Měl jsem rád plán, jistotu a věci pod kontrolou. Když se něco změnilo na poslední chvíli, dokázalo mě to rozhodit mnohem víc, než bych čekal. Dlouho jsem si myslel, že jsem prostě opatrný člověk. Během regresní terapie se mi ale objevil minulý život, díky kterému jsem začal tento pocit vnímat úplně jinak...
Do regresní terapie jsem přišla s pocitem, který jsem neuměla pořádně vysvětlit. V některých chvílích jsem byla šťastná, všechno bylo v pořádku, a přesto se ve mně najednou objevila zvláštní nostalgie. Často jsem měla pocit, že někam nezapadám. Jako bych byla na místě, kam nepatřím, ale nedokázala jsem pochopit proč. Během regresní terapie se mi objevil minulý život a postupně jsem začala chápat, odkud se tenhle pocit vzal...
Do regresní terapie jsem šla kvůli něčemu, čemu jsem dlouho nerozuměla. Vždycky, když přede mnou stálo důležité rozhodnutí, dokázala jsem během pár minut najít deset důvodů, proč udělat to, co ode mě očekávají ostatní. I když jsem uvnitř cítila, že něco nechci, téměř vždy jsem nakonec ustoupila. Myslela jsem si, že jsem jen příliš nerozhodná. Během regrese jsem ale uviděla život ženy, která žila před více než sto lety a jejíž příběh mi začal dávat překvapivě velký smysl.
Do regresní terapie jsem šla s otázkou, odkud pramení můj silný strach rozhodovat se sama za sebe, proč mám tendenci poslouchat druhé a co mi brání uvěřit, že můžu být skutečně svobodná a šťastná. Netušila jsem, že odpověď se přede mnou otevře v příběhu chlapce, který vyrůstal v rodině, kde se o jeho životě rozhodovalo dávno předtím, než se naučil rozhodovat sám...
Na regresní terapii jsem přišel s pocitem, že musím neustále něco dokazovat a že nejsem dost dobrý. Během terapie se přede mnou otevřel příběh muže jménem Adryn, který mi pomohl pochopit, odkud se tenhle pocit vzal...
Do regresní terapie jsem šla s jedinou otázkou. Chtěla jsem zjistit, proč mě celý život provází strach ze samoty a proč je pro mě tak těžké pouštět lidi i situace, které už dávno skončily. Netušila jsem, že odpověď se přede mnou otevře v příběhu obyčejného muže, který žil na samotě...
Na regresní terapii jsem přišla s pocitem, že lidem nedokážu úplně věřit. I když mi nikdo neubližoval, uvnitř jsem byla neustále ve střehu. Jako bych čekala, že se každou chvíli něco stane. Měla jsem potřebu všechno kontrolovat, hledat bezpečí a být připravená utéct. Rozum mi říkal, že jsem v bezpečí. Moje tělo ale věřilo něčemu úplně jinému...