Do regresní terapie jsem přišla s pocitem, který jsem neuměla pořádně vysvětlit. V některých chvílích jsem byla šťastná, všechno bylo v pořádku, a přesto se ve mně najednou objevila zvláštní nostalgie. Často jsem měla pocit, že někam nezapadám. Jako bych byla na místě, kam nepatřím, ale nedokázala jsem pochopit proč. Během regresní terapie se mi objevil minulý život a postupně jsem začala chápat, odkud se tenhle pocit vzal.
Byla jsem malá holčička a žila jsem s rodiči na venkově. Náš dům stál kousek od lesa. Každé ráno jsem běhala bosá po trávě a trávila většinu dne venku.
Měla jsem krásný vztah s tatínkem. Často jsme spolu chodili do lesa a on mě učil poznávat stromy a květiny. Maminka zase pekla chleba a starala se o dům. Byla jsem šťastná. Neměla jsem pocit, že mi něco chybí.
Když mi bylo devatenáct, poznala jsem mladého muže z vedlejší vesnice. Nejdřív jsme se jen potkávali při cestě k řece. Později jsme spolu začali trávit stále více času. Chodili jsme na dlouhé procházky, povídali si a plánovali, co jednou budeme dělat. Byla jsem zamilovaná. A poprvé jsem měla pocit, že jsem přesně tam, kde mám být.
Ve čtyřiadvaceti letech jsme už měli vlastní malý dům. Nebyl velký. Ale měli jsme zahradu, psa a výhled na les.
Ráno jsem pracovala na zahradě, odpoledne jsem se starala o domácnost a večer jsme často sedávali před domem. Nebyl to bohatý život. Ale byl náš. Měla jsem pocit, že přesně takhle má život vypadat.
Když mi bylo třicet let, můj muž dostal možnost odjet za prací do jiného města. Nechtěla jsem jet. Milovala jsem náš dům, zahradu, les i lidi, které jsem znala celý život.
Nakonec jsme ale odjeli. Přestože jsme byli spolu, něco se změnilo. Najednou jsem byla mezi cizími lidmi. Chyběla mi rodina, příroda i náš starý dům. Hlavně jsem začala mít pocit, že nikam nepatřím.
Ve čtyřiceti dvou letech jsem už měla v novém městě svůj život. Poznala nové lidi a postupně jsem si vytvořila vlastní okruh přátel. S manželem jsme si pořídili menší zahradu a já jsem na ní začala pěstovat květiny a zeleninu.
Pomalu jsem si začala vytvářet nové místo, které bylo jen naše. Přesto jsem se občas přistihla, že vzpomínám na svůj starý domov.
V šedesáti letech jsem seděla na zahradě před naším domem. Všude kolem kvetly květiny a z lesa se ozývali ptáci. Najednou jsem si uvědomila něco zvláštního. Rozhlédla jsem se kolem sebe a poprvé jsem necítila, že mi něco chybí. Byla jsem doma. Ne v tom starém domě z dětství. Ne na místě, které jsem kdysi opustila. Tady. V životě, který jsem si postupně vytvořila.
Nejvíc mě překvapilo, jak moc se některé pocity z tohoto minulého života podobají tomu, co prožívám dnes. Pochopila jsem, že není potřeba neustále hledat „to správné místo“. Můžeme si ho vytvořit sami.
Stejně jako pocit domova. Nemusí být spojený s jedním konkrétním místem. Může vzniknout z lidí, které máme kolem sebe, z maličkostí, které nám dělají radost, i z toho, jak se sami k sobě chováme.
To, co mi dříve připadalo jako nevysvětlitelná nostalgie, pro mě najednou dostalo nový význam. Právě proto už dnes nehledám, kam bych měla patřit. Snažím se vytvořit si místo, kde se budu cítit doma.
Regresní terapii v Můj Terapeut bych doporučila každému, kdo v sobě nosí něco, čemu nerozumí a nedokáže si vysvětlit, odkud se to bere. Pro mě bylo nejcennější právě to, že jsem se na svůj současný život dokázala podívat úplně jinýma očima.
Michaela
Chceš zažít regresní terapii na vlastní kůži? Domluv si setkání v Praze, Pezinku nebo online.
👉 Rezervovat termín
Vyplatí se jednat, než čekat. Hlavně ať se něco stane, hlavně jednat, ale nečekat.
Nebezpečí je potřeba respektovat, ale strach si můžete a nemusíte užívat. Je to dobrovolný výběr. Když budete žít v přítomnosti, tak strach k vám nemůže přijít, protože strach je jen z budoucnosti, nebo z minulosti. Je zbytečné jej zažívat v přítomnosti.
Při některých regresních terapiích se vracíme do významných historických období, jako tomu bylo například s paní Natálií, která se ocitla v průběhu druhé světové války. Prožili jsme si velmi těžký život Židů.
Každý z nás někdy touží na chvíli utéct od reality. Někdo se ponoří do filmů a seriálů. Jiný tráví hodiny ve světě počítačových her. Někdo uniká do knih nebo do vlastních představ o tom, jaký by jeho život mohl být. Na tom není nic špatného. Problém nastává ve chvíli, kdy se v těchto světech cítíme lépe než ve svém vlastním životě.