Někdy máme strach, i když k němu nemáme žádný zjevný důvod. Všechno je v pořádku, přesto se v nás objevuje napětí a pocit, že bychom měli být připraveni na něco špatného. Můžeme mít potřebu všechno kontrolovat, několikrát si ověřovat, zda je všechno v pořádku, nebo se vyhýbat situacím, které v nás vyvolávají nejistotu. Přesně takový pocit provázel i mě. Během regresní terapie se mi ale objevil minulý život, který mi pomohl pochopit, odkud můj neustálý pocit ohrožení pochází.
Ocitlla jsem se jako mladá dívka, která žila s rodiči a dvěma sourozenci v malé vesnici. Měli jednoduchý dům, zahradu a několik zvířat. Život byl klidný a většinu času se nic zvláštního nedělo.
Přesto jsem v sobě měla zvláštní potřebu být stále ve střehu. Když rodiče odešli z domu, čekala jsem, kdy se vrátí. Když se někdo z rodiny opozdil, začala jsem být nervózní. Potřebovala jsem vědět, kde všichni jsou a kdy přijdou zpět.
Postupně jsem dospěla a založila vlastní rodinu. Měla jsem manžela, děti a obyčejný každodenní život. Pocit, že se může kdykoliv něco stát, mě ale neopouštěl.
Když děti šly ven, chtěla jsem vědět, kam jdou. Když se manžel zdržel v práci, začala jsem přemýšlet, jestli se něco nestalo. Často jsem se snažila předvídat různé situace ještě předtím, než vůbec nastaly.
Ve skutečnosti jsem žila poměrně klidný život. Přesto jsem se uvnitř nikdy necítila úplně v bezpečí.
Později v životě se skutečně stalo něco, co můj pocit ohrožení ještě posílilo. Jeden z členů rodiny měl nehodu. Dopadla dobře a člověk, kterého se to týkalo, přežil. Já jsem ale od té chvíle začala být ještě opatrnější.
Začala jsem mít pocit, že když budu všechno dostatečně kontrolovat, můžu zabránit tomu, aby se něco podobného stalo znovu. Kontrolovala jsem děti, domácnost i běžné situace. Neustále jsem přemýšlela dopředu.
Malý chlapec Edward Austrian často trpěl bolestmi v krku a měl hrůzu z tmavého, mlhavého a sychravého počasí. Když byly Edwardovi čtyři roky, udělala se mu na krku cysta a musel být hospitalizován na chirurgii. Jakmile se po zákroku probudil začal chlapec označovat svou bolest v krku jako své „postřelení“. Jeho matka tomu nepřikládala žádný význam. Koneckonců, děti si často pletou slova. Ale pak se stalo něco zvláštního...
Manželé John a Florence Pollock měli vcelku normální život s dětmi Jacquelin a Joan. Jednoho dnes se všechno rozpadlo. Když obě dívky byly sraženy autem a na místě zemřely. Trvalo několik let, než se manželé se ztrátou vyrovnali. Přestěhovali se a rozhodli se mít znovu děti. Narodili se jim dvojčata Gillian a Jennifer a tehdy to začalo...
Jsem v čele bitvy. Je to pěkný pocit, protože můžu zachránit svůj lid. Oni nás napadli. Chtěli naše území. Bylo to agresivní. Agresi používám k boji a naší ochraně, jsem dobrý bojovník. Jdu jim příkladem.
Před regresní terapií je naprosto přirozené mít spoustu otázek. Možná ti už hlavou proběhlo několik z nich, ale zatím jsi na ně nenašla odpověď. Sepsali jsme proto odpovědi na otázky, které se objevují nejčastěji.