Malý chlapec Edward Austrian často trpěl bolestmi v krku a měl hrůzu z tmavého, mlhavého a sychravého počasí. Když byly Edwardovi čtyři roky, udělala se mu na krku cysta a musel být hospitalizován na chirurgii. Jakmile se po zákroku probudil, začal chlapec označovat svou bolest v krku jako své „postřelení“. Jeho matka tomu nepřikládala žádný význam. Koneckonců, děti si často pletou slova. Ale pak se stalo něco zvláštního.
Edward začal své matce vyprávět podrobné příběhy z první světové války. Byl prý osmnáctiletý voják James ve Francii, kterého během války střelili do krku a následně zemřel. Dokonce dokázal detailně popsat i svou smrt:
„Šli jsme blátem. Bylo vlhko. Byla zima. Moje puška byla těžká. Pamatuji si, jak jsem se díval na stromy a pak tam byla zkáza. Slyšel jsem výstřel zezadu. Prošel někým jiným, zasáhl mě přímo do zadní části krku a cítil jsem, jak se mi krk plní krví.“
Edward Austrian
Na celém příběhu je pozoruhodné, že jakmile se chlapec s těmito vzpomínkami svěřil a rozpomněl si na to, co bylo před jeho současným životem, cysta mu úplně zmizela. Edwardovi lékaři nikdy nezjistili, proč cysta zmizela.
Terapie s klientkou probíhala úžasně, postupovali jsme stále hlouběji a hlouběji, až do období, kdy se Katka nacházela v bříšku u své maminky. Zde můžete vnímat sami sebe ještě předtím, než jste se narodili, a prožíváme i emoce maminky.
Co nám vlastně přinese poznání minulých životů? "Já již budu vědět... již to nebudou domněnky... stane se to realitou... nic nebude jako dřív...."
Jakmile se Joey Verwey naučila ve třech letech mluvit, začala vyprávět rodičům o tom, jak žila ve svých minulých životech. Její příběhy byly tak podrobné a přesné jako by je skutečně zažila. Malá holčička dokonce dokázala popsat jak vypadal tehdejší svět a co se odehrálo několik desítek let nazpět. Tento fascinující případ vzbudil pozornost psychologů, vědců i novinářů, kteří ověřili pravdivost jejích tvrzení.
Malá Suzanne Ghanem od svých dvou let tvrdila rodičům, že se nejmenuje Suzanne, ale Hanan. Děvčátko si často hrávalo na to, že někomu telefonuje, a vždy při tom říkala slova: „Ahoj Leila." Když jí byly čtyři roky, začala vyprávět o tom, že jedna z jejích dcer se jmenuje Leila a její manžel se jmenuje Farouk. Také vyprávěla, že její minulý život se odehrál v blízkém městě. Zvláštní bylo i to, že si Suzanne zvykla zapisovat na papír nějaké telefonní číslo a recitovala báseň, kterou se nikdy předtím neučila. A to byl teprve začátek.