Nějak na mě vykukují samé nepříjemnosti, ale ze všech koutů. Se všemi, ale úplně se všemi, děti, příbuzný, šéfová, všechny rádoby kamarádky, jsem v nepohodě. A pořád stejný žánr. A tak nevím, co mi to má říct a co mám změnit.  Jsem již několik měsíců uzavřená a nejde mi o ničem s nikým mluvit, a když už, tak se to zvrhne v osočování a ukazování prstem, kdo je vinný.

Je to takový restart zaseknutého počítače, v němž jsme měli otevřeno spoustu dokumentů. Po obnovení již nebudeme automaticky otvírat všechna původní okna, ale půjdeme postupně a systematicky. 

Není nutné doopravdy prožít vše, ale uvědomit si, že vše již nastalo.

Obíhám okolo zvláštní planety. Je bílá s hnědými tečkami. Je dutá, jdu do ní. Je jiná, než jsme nyní zvyklí....

Vyplatí se jednat, než čekat. Hlavně ať se něco stane, hlavně jednat, ale nečekat.

Jsem v čele bitvy. Je to pěkný pocit, protože můžu zachránit svůj lid. Oni nás napadli. Chtěli naše území. Bylo to agresivní. Agresi používám k boji a naší ochraně, jsem dobrý bojovník.  Jdu jim příkladem. 

Procházím dřevěným městečkem, mám na sobě divné věci, cesta je z kamenů. Vidím hrad. Lidi jdou kolem mě zahalení, nevidím obličeje. Cítím směs vzduchu a zvířat. Jdu víc do města a vidím dřevěné baráčky.

Spadne mu kámen ze srdce. Mám pocit, že snad má i slzy v očích. Zvedá mě do vzduchu a říká, že mě miluje. Je to nádherné.

Chtěl jsem dodržet předsevzetí, být velký mužem za každou cenu. Být podporou pro rodinu. Firmy expandovaly a potřebovaly nutně mou aktivní mysl. Potřebovaly vytvořit novou strategii a zároveň obstarat již zaběhnutý chod. Rodina měla stále složitější život, s nejbližšími přáteli jsme si již nedokázali pomoci, protože oni řešili to samé. Naopak další přátelé chodili a chtěli také pomoci.

Jak zjistíte, že žijete svůj vlastní život? Zastavte se a začněte se pozorovat. Darujte si jeden týden, kdy doslova zanalyzujete svůj život.