"Jaký je můj smysl života a co mám teď dělat?" Odpověď lze často nalézt při terapii do minulých životů, které ukazují poučení a dávají příjemná pochopení přesného směru pro aktuální život. Jak cesty do minulých životů probíhají je ukázáno v tomto reálném příběhu.
Rok 1837, jsem v baráčku v kuchyni, vidím velký statek. Rodiče pracují jako pomocná síla. Ležím jako miminko v dřevěné kolíbce. Naklání se nade mnou tehdejší máma, ale netváří se přívětivě. Necítím lásku, navíc je problém s jídlem. Cítím pocit „ty jsi nám tu ještě chyběla“.
Nacházím se ve Španělsku, vesnice Monterde, kterou protéká potok Ortiz. Jsem u baráku na dvorku, hraju si s klackem a odháním husu.
Dům drancují vesničani, zaměstnanci. S mámou a sestrou, si nakládají vesničani po svém. Mrzí mě, že jim nemůže nikdo pomoci. Já jsem daleko od domu. Vedle mě stojí někdo s modrou uniformou a kabátem. Snaží se mě odtáhnout úplně pryč. Nebojím se s ním jít, ale nerozumím, proč nejde pomoct mé rodině. On odpovídá: „Bylo by jich moc, nezvládl bych to.“ Má výčitky, že nemůže pomoci. Je to můj starší bratr Filip, jenž je nyní v aktuálním životě můj táta.
V lesích s tlupou vojáků.
Jsem na válečném bojišti. Kouř, botce na puškách a klečím nad bráchou, který umírá. On byl voják a chránil mě. Miloval mě jako bráchu. Ale já jsem ho moc neznala. Zbytek vojáků mě s sebou nevzal, musím se o sebe postarat. Zůstávám proto ve vesnici a komukoliv pomáhám.
Mám slečnu, ale nesmíme být spolu, protože nejsem tam odsuď. Jsem totiž Francouz, stejně jako byla má rodina, ale jsme ve Španělsku se španělskou armádou. Abychom mohli zůstat ve vesnici, bratr musel narukovat. Vesničanům se nelíbil náš vztah a tak jsem musel odejít z vesnice. Žiji ale poblíž sám.
Přítelkyně žila dál ve vesnici u rodičů, ale tajně dál chodila za mnou.
Když jsem malinký, cítím při narození od mé maminky radost. Vidím na statku králíkárnu.
Používá se pro nahlédnutí do Cesty Osudu a pochopení chybného jednání. V aktuálním životě tak získáváme více důvěry v sebe sama a vedení, jež nás vnitřně směřuje správně, ale ne vždy za ním umíme jít. Časem jsem přesvědčil její rodiče skrze útěk a odešli jsme spolu žít jinam. Bydleli bychom sami mimo hlavní vesnice, kácel bych stromy. Měli bychom rodinu, holčičku, prožíváme pohodový život. Loru se mi k odchodu z vesnice podařilo přesvědčit mluvením a důvěrou.
„Především se postarat sám o sebe a nedůvěřovat okolí.“ Vyplatí se jednat, než čekat. Hlavně ať se něco stane, hlavně jednat, ale nečekat. Následuje Poučení k aktuálnímu životu a rozmluva s Ochrannou bytostí, jež zde nemůžeme vypsat, neboť udává přesné rady a směr života. Ať tyto znovuobjevené zkušenosti slouží pro co nejlepší přítomný život :)
Jména a místa byla upravena pro zachování soukromí.
Regresní terapií prováděl MujTerapeut.cz
Zaujala vás možnost poznat svůj život zcela do hloubky? Jak by probíhalo poznání minulých životů u vás? Poznejte více o regresní terapie pro návrat do minulých životů a příběhy, které můžete zažít zcela bezpečně v nově rekonstruovaných prostorách. Více ZDE.
Manželé John a Florence Pollock měli vcelku normální život s dětmi Jacquelin a Joan. Jednoho dnes se všechno rozpadlo. Když obě dívky byly sraženy autem a na místě zemřely. Trvalo několik let, než se manželé se ztrátou vyrovnali. Přestěhovali se a rozhodli se mít znovu děti. Narodili se jim dvojčata Gillian a Jennifer a tehdy to začalo...
Když bylo Hunterovi z Kalifornie dva roky, prohlásil, že byl slavnou golfovou legendou Bobbym Jonesem, a jeho přesvědčení se brzy projevilo v jeho výjimečném talentu. V sedmi letech již vyhrál 41 z 50 juniorských turnajů, včetně 21 vítězství v řadě. Golfoví odborníci jsou ohromeni podobností jeho stylu hraní s Bobby Jonesem. Může to být jen náhoda, nebo se jedná skutečně o reinkarnaci?
Dvouletý Carl Edon šokoval své rodiče podrobnými vzpomínkami na minulý život jako německý pilot sestřelený během druhé světové války. Jeho příběh přitáhl pozornost médií a odborníků, kteří zjistili překvapivé spojení mezi Carlem a bombardérem zříceným poblíž Middlesborough. Mohlo by jít o důkaz reinkarnace?
Nějak na mě vykukují samé nepříjemnosti, ale ze všech koutů. Se všemi, ale úplně se všemi, děti, příbuzný, šéfová, všechny rádoby kamarádky, jsem v nepohodě. A pořád stejný žánr. A tak nevím, co mi to má říct a co mám změnit. Jsem již několik měsíců uzavřená a nejde mi o ničem s nikým mluvit, a když už, tak se to zvrhne v osočování a ukazování prstem, kdo je vinný.