Dvouletý Carl Edon z Anglie krátce poté, co začal mluvit, často opakoval větu:
"Spadl jsem přes okno v letadle."
Chlapec také kreslil nacistické znaky a ovládací panely letadla, přičemž dokázal popsat funkci jednotlivých ovládacích prvků. Ve čtyřech letech začal vyprávět, že byl sestřelen během bombardovací mise v Anglii a dodal, že šlo o typ letadla Messerschmitt 101 nebo 104. Věděl také, že při havárii přišel o pravou nohu. Začal si vzpomínat, že do německého letectva vstoupil v 19 letech a zemřel, když mu bylo 23 let. V tom čase doma po sobě zanechal svou snoubenku.
Německý voják Heinrich Richter a Carl Edon
Tento příběh přitahoval širokou pozornost médií, až se Carl dostal do rukou odborníka na reinkarnaci, který provedl sérii rozhovorů s Carlem a jeho rodiči. Odborník Stevenson zjistil, že při vykopávkách v roce 1997 bylo odhaleno, že poblíž anglického města Middlesborough se zřítil německý bombardér. Byla v něm nalezena těla čtyř členů posádky, mezi nimiž bylo i tělo bombardéra Heinricha Richtera, který měl useknutou nohu. Podle všech indicií mohl být Heinrich Richter právě chlapec Carl Edon.
„Absolvoval jsem celkem dvanáct regresních terapií. Tyto mi ukázaly spoustu důležitých životních lekcí. Některé z těchto lekcí byly poměrně brutální, ale často o to poučnější. Jednou z právě takových pro mě byla lekce odpuštění, o kterou se s vámi chci na žádost Sidrise podělit.
To však nejsou jediné informace, s nimiž od nás odcházíte. Pochopení a poučení, které si z regresní terapie přinášíte zpět do svého života, vás posouvá obrovskou rychlostí kupředu. Vše si uvědomujete ve svém nitru. Při odchodu jste zcela připraveni zlepšit svůj život díky poznání, které jste získali v hlubokém stavu mysli. Dnes přinášíme několik poznání od lidí, kteří se regresní terapie účastnili:
Příběhy lidí, kteří prožili klinickou smrt, jsou na internetu tisíce a fascinují nejen laickou, ale také vědeckou společnost. Těm stejným lidem řekněte, že astrálně cestujete a reakce bude… No asi si to všichni dokážeme představit.
Malá Suzanne Ghanem od svých dvou let tvrdila rodičům, že se nejmenuje Suzanne, ale Hanan. Děvčátko si často hrávalo na to, že někomu telefonuje, a vždy při tom říkala slova: „Ahoj Leila." Když jí byly čtyři roky, začala vyprávět o tom, že jedna z jejích dcer se jmenuje Leila a její manžel se jmenuje Farouk. Také vyprávěla, že její minulý život se odehrál v blízkém městě. Zvláštní bylo i to, že si Suzanne zvykla zapisovat na papír nějaké telefonní číslo a recitovala báseň, kterou se nikdy předtím neučila. A to byl teprve začátek.