„Absolvoval jsem celkem dvanáct regresních terapií. Tyto mi ukázaly spoustu důležitých životních lekcí. Některé z těchto lekcí byly poměrně brutální, ale často o to poučnější. Jednou z právě takových pro mě byla lekce odpuštění, o kterou se s vámi chci na žádost Sidrise podělit.

V regresní terapii do minulých životů vidím malou zrzavou a pihatou holčičku, může mi být zhruba osm let. Jsem uvnitř dřevěného domu, odhadem z 19. století, pravděpodobně někde v Severní Americe. Celá scenérie vypadá trochu jako ze seriálu Doktorka Quinnová.

Do domu přichází dospělý muž, sundává si opasek od kalhot. Nejdříve mě zřeže opaskem a následně mě přinutí dělat věci, které je lépe nepopisovat. Když vše skončí, zůstávám ležet na podlaze. Bezradná pláču a tisknu se k malé panence.

Posunujeme se v čase dále a vidím se už dospělá ve stejném domě. Sedím za stolem a něco sepisuji na papír. Podvědomě vím, že v šuplíku stolu jsou nůžky. Mohla bych je použít a zabít toho netvora, který se mnou ještě stále žije. Neudělám to. Nejsem dostatečně duševně silná, moje sebevědomí doslova neexistuje. Cítím odpor vůči němu, ale zejména vůči sobě. Za to, jak jsem slabá, jak jsem se nedokázala s touto životní situací vyrovnat. Prožívám opravdu odporné pocity sebepohrdání.

Ten dopis, který píši, je dopis na rozloučenou. Podepisuji jej „Joffrey“ a oběsím se na trámu u stropu domu. Moje poslední myšlenka patří jemu. Nenávidím se za to, že ani v mém posledním okamžiku na něj nedokážu přestat myslet.

Moje duše letí z těla ven. Vidím, jak do domu vtrhnou lidé a snaží se mě zachránit. Mám ještě možnost se vrátit, ale odmítám ji. Neletím jako obvykle po smrti směrem vzhůru. Tentokrát letím směrem dolů. Potkávám bytost, která vypadá jako ďábel. Má rohy, žluté oči, černé svislé zornice. Nebojím se ho. Lepší tohle než můj život na Zemi. Napřáhne vůči mně ruce a uvnitř jeho dlaní vidím krásnou krajinu. Stromy, louky, modré nebe. Mluví ke mně. Nemusím zůstat tady dole. Nepatřím sem.

Mou jedinou chybou bylo zbavení se vlastního života. Pokud dokážu odpustit svému otci to, co mi provedl, můžu jít na lepší místo. V tuto chvíli si vzpomenu na všechny své minulé životy, kdy i já jsem páchal zlo. Kdy jsem byl stejně zmatený. Chápu, že každý z nás dělá chyby a nikdo není bez viny. Odpouštím mu. Odpouštím mu a cítím, jak ze mě padá obrovská zátěž.

Stoupám nahoru. Vidím pod sebou bytost s rohy a vím, že i on je rád, že jsem dokázal odpustit. Cítím se skvěle. Poprvé v životě vím, jaké je to vážit si sama sebe, jaké je to mít pro co žít. Ten pocit je nepopsatelný. Na lehátku při těchto prožitcích brečím štěstím. Dostávám se nahoru do krajiny, kterou mi onen ďábel ukázal. Potkávám zde vlastního otce, jemuž jsem odpustil. Už vůči němu necítím žádnou zášť. Nemusíme ani mluvit, jen se obejmeme, splyneme v jedno a cítíme vzájemnou lásku.

Ačkoliv byla tato lekce velice emocionálně náročná, pomohla mi nakonec plně odpustit mému otci i v současném životě. Tento člověk byl celé mé dětství těžkým alkoholikem a gamblerem a do prototypu ideálního otce měl poměrně daleko. Alkohol se mu nakonec stal osudným. Hoď ale kamenem, kdo z nás je bez viny. Dnes už vůči němu cítím jen velice malý zlomek původní nenávisti. Jiří Brokeček