Jak mi regresní terapie pomohla najít to, co mi celý život chybělo

Dlouhé roky jsem měla pocit, že musím být neustále v pohybu. Tvořit, přicházet s novými nápady a hledat další výzvy. Jakmile jsem zpomalila, cítila jsem zvláštní prázdnotu. Nechápala jsem proč. Odpověď jsem našla až během regresní terapie, která mě zavedla do života ženy jménem Alexandra ve Francii na konci 19. století.

Dětství plné bezpečí a lásky

První vzpomínka mě zavedla do nádherné zahrady plné rozkvetlých květin, vzrostlých stromů a šumících fontán. Slunce příjemně hřálo a všude kolem panoval klid, radost a bezstarostnost. Bylo mi kolem deseti let. Na sobě jsem měla lehké letní šaty a nové bílé střevíčky. Připadala jsem si šťastná a nic mi nechybělo.

Maminka se usmívala, tatínek rozmlouval s ostatními pány a o mě se s láskou starala chůva. Běhala jsem po zahradě s ostatními dětmi, smála se a užívala si každý okamžik.

Rodina byla tím nejdůležitějším

Když mi bylo dvanáct let, uvědomovala jsem si, jak krásné zázemí mám. Naše rodina byla velmi soudržná. Rodiče se měli rádi, doma panovala pohoda a já měla svůj vlastní svět. Milovala jsem naši zahradu, stromy, květiny i chvíle, kdy jsme byli všichni spolu. Právě rodina se pro mě stala místem, kde jsem nacházela pocit bezpečí.

Splnil se mi můj sen

Ve svých dvaceti sedmi letech jsem měla přesně takový život, jaký jsem si vždy přála. Byla jsem vdaná za hodného muže, měli jsme dvě děti a krásný dům s rozlehlou zahradou. Nechybělo nám vůbec nic. Děti měly chůvu, o domácnost se staralo služebnictvo a kolem nás byli lidé, kteří byli téměř součástí rodiny.

Když děti odejdou z domova

Čas plynul a naše děti dospěly. Nejdříve se vdávala dcera. Měla jsem z ní obrovskou radost, ale zároveň jsem cítila hluboký smutek. Jako by se přetrhlo něco, co nás celý život spojovalo.

Krátce nato se oženil i syn. S manželem jsme zůstali sami. Dům byl pořád stejně krásný. Jen byl najednou až příliš tichý.

Život snů, který přestal dávat smysl

Můj život byl stále krásný. Cestovali jsme, navštěvovali přátele a pořádali společenská setkání. Nic nám nechybělo. 

Jenže postupem času se všechno začalo opakovat. Stejné rozhovory. Stejná setkání. Stejné dny. Najednou jsem měla pocit, že už jen plním roli, kterou ode mě okolí očekává. Uvnitř jsem ale cítila prázdnotu. Pomalu jsem ztrácela pocit, že můj život má skutečný smysl.

Přestala jsem se bát ticha

Ve stáří jsem trávila stále více času sama. Sedávala jsem v naší zahradě, pozorovala stromy a přemýšlela o svém životě .Najednou jsem si uvědomila, že jsem vlastně nikdy nebyla nespokojená. Jen jsem neustále hledala něco, co by zaplnilo prázdné místo uvnitř mě.

Myslela jsem si, že když budu něco dělat, cestovat, poznávat nové lidi nebo plánovat další události, ten pocit zmizí. Jenže nezmizel. Protože nešlo o to, co se dělo kolem mě. Šlo o to, co se dělo uvnitř mě. Až tehdy jsem pochopila, že člověk nemusí neustále něco hledat, aby byl šťastný. Někdy stačí na chvíli zastavit. Být sám se sebou. Dovolit si jen být.

Největší uvědomění z regresní terapie

Po návratu z minulého života mi začalo všechno dávat smysl. Pochopila jsem, proč jsem v současném životě měla neustálou potřebu něco dělat. Proč jsem měla pocit, že když nic netvořím nebo neplánuji, něco mi chybí.

Celý život jsem hledala smysl venku. Ve skutečnosti jsem ho ale potřebovala najít sama v sobě. Uvědomila jsem si, že nemusím být neustále produktivní. Nemusím mít každý den zaplněný do poslední minuty. Nemusím pořád někam směřovat. Můžu zpomalit.

Teprve když jsem si dovolila zastavit, zjistila jsem, že všechno, co jsem tak dlouho hledala, jsem měla celou dobu v sobě. 

Stáňa

Chceš zažít regresní terapii na vlastní kůži? Domluv si setkání v Praze, Pezinku nebo online.
👉  Rezervovat termín