Malý chlapec Cameron Macaulay, začal už ve dvou letech svým rodičů vyprávět o tom, jaký měl život na ostrově Barra. Jeho rodiče toto přehlíželi a brali to jako typické vymýšlení dítěte, které o tomto ostrově prostě jen někde slyšelo. Chlapcovo vyprávění začalo zacházet do děsivých detailů, protože dokázal popsat svůj dům, okolní pláže a dokonce i svého oblíbeného černobílého psa. Pamatoval si celou svou rodinu a věděl, že jeho otec, který se údajně jmenoval Shane Robertson, zemřel při autonehodě.
Chlapec Cameron Macaulay
Jednoho dne se chlapcova máma Norma dozvěděla, že filmová společnost právě hledá lidi se vzpomínkami na předchozí život. Rozhodla se je oslovit a o pár týdnů se už společně vydali na ostrov Barra pátrat po chlapcově minulém životě.
Ostrov Barra
Když vystoupil Cameron z letadla začal mávat rukama.
"Vrátil jsem se! Jsem zpátky!"
jásal. V Barra na pláži vše bylo přesně tak, jak to chlapec mockrát popsal. Místní historik jim řekl, že Robertsonovi tu kdysi žili. Opatřil adresu a kontakt na současné majitele. Když vstoupili na pozemek domu, bylo vidět, že má Cameron opravdovou radost. Dům měl tři záchody a tajný vchod na zahradu, přesně jak vždy popisoval.
Po návštěvě ostrova Barra Cameron našel určitý klid. Jeho vzpomínky na minulý život se staly méně intenzivními a postupně se začal více soustředit na svůj současný život v Glasgow.
Chceš zažít regresní terapii na vlastní kůži? Domluv si setkání v Praze, Pezinku nebo online.
👉 Rezervovat termín
Mnoho lidí přichází na regresní terapii jen ze zvědavosti. Chtějí zjistit, kým byli v minulém životě, proč je přitahují určitá místa nebo zda regresní terapie skutečně funguje. Často se však ukáže, že právě tato zvědavost otevírá dveře k něčemu mnohem hlubšímu, než na začátku vůbec očekávali...
Dlouhé roky jsem měla pocit, že musím být neustále v pohybu. Tvořit, přicházet s novými nápady a hledat další výzvy. Jakmile jsem zpomalila, cítila jsem zvláštní prázdnotu. Nechápala jsem proč. Odpověď jsem našla až během regresní terapie, která mě zavedla do života ženy jménem Alexandra ve Francii na konci 19. století...
Úzkost dokáže člověka zaskočit. Někdy přijde zcela nečekaně, jindy se rozvíjí pomalu, až se stane součástí každého dne. Mnoho lidí si přitom dlouho neuvědomuje, že to, co prožívají, není jen únava nebo stres, ale právě úzkost...
Na regresní terapii jsem přišla s pocitem, že lidem nedokážu úplně věřit. I když mi nikdo neubližoval, uvnitř jsem byla neustále ve střehu. Jako bych čekala, že se každou chvíli něco stane. Měla jsem potřebu všechno kontrolovat, hledat bezpečí a být připravená utéct. Rozum mi říkal, že jsem v bezpečí. Moje tělo ale věřilo něčemu úplně jinému...