Občas chvilku trvá, než se člověk rozhodne podstoupit regresní terapii, i když ví, že mu bude velmi nápomocná. Jsme proto velmi vděční Zuzce, že se nám svěřila se svými obavami, které prožívá při rozhodování, zda regresní terapii podstoupit či nikoli. Kolik z vás se v této úvaze vidí ?
Dobrý den, hodně jste mi již o regresní terapii psali a já to chápu, ale přesto návštěvu odkládám. Proč? Nejde o to, že bych vám nevěřila, to ani omylem. Ale začala jsem se sama sebe ptát: Jsem opravdu ochotna vzdát se své "nevědomosti" a přijmout něco nového? Něco, co by nejspíš změnilo pohled na všechno, co jsem dosud zažila? Jsem opravdu přesvědčená o tom, že to chci? .... Nevím. Ano, chci to zažít. To je pravda. Ale... jsem připravená? Regresní terapie by mohla změnit vše. Můj život... můj pohled... moje přesvědčení. Když si vzpomenu na minulé životy... Poberu to? Ano, vím jak jste mi psali, že je to jako koukat se na film, že je to bezpečné. Ale, jsem ochotná s tím, že si vzpomenu na minulé životy, žít? Ani nevím, proč vám tohle píšu :D Asi že se vás chci zeptat...když bych to nepobrala....dokážete udělat, abych na minulé životy zase zapomněla?
Každý se musí rozhodnout sám, zda chce vystoupit z nevědomosti. Opravdu je velký rozdíl v minulé životy věřit, nebo si je na vlastní kůži zažít a tím získat důkaz, že nejsme jen fyzické tělo.
Možná to zní děsivě: "Já již budu vědět... již to nebudou domněnky... stane se to realitou... nic nebude jako dřív...." Můžeme se na to podívat i z druhého pohledu: "Konečně budu znát pravdu! Již se nebudu jen domnívat. Budu žít skutečnou realitu. Konečně budu žít vědomý život!" :-) Ano - prožít minulé životy je velmi OSVOBOZUJÍCÍ zážitek. Zbavíme se traumat, pochopíme smysl našeho života, vyskočíme z chyb, které stále dokola opakujeme. A jestli umíme vymazat paměť? Ne, to neumíme a ani to není potřeba.
Z minulého života nikdy neodejdete se špatnými pocity, vracet se budete šťastní a plní síly, nenecháme tam nic nedořešeného či nepochopeného. Pakliže se nedokážete "vypořádat" se samotnou existencí minulého života, tak vás mohu uklidnit. Naše mysl je totiž dokonalá. Pokud by toto všechno bylo nad její síly, tak nám jen poví: "Hmmm... To byla tedy pěkná hloupost. Celé jsem si to vymyslela a minulé životy neexistují." A vy na to sama zapomenete. Ale toto se stává u jednoho člověka ze 200. U všech ostatních dojde ke zkvalitnění stávajícího života, nalezení radosti a pochopení. To pochopení, které je tak důležité a které tu většina populace nemá. Pochopení...
"Já již chápu, kdo jsem, kam kráčím a co mám dělat."
A toho se vážně bát nemusíme.
Nějak na mě vykukují samé nepříjemnosti, ale ze všech koutů. Se všemi, ale úplně se všemi, děti, příbuzný, šéfová, všechny rádoby kamarádky, jsem v nepohodě. A pořád stejný žánr. A tak nevím, co mi to má říct a co mám změnit. Jsem již několik měsíců uzavřená a nejde mi o ničem s nikým mluvit, a když už, tak se to zvrhne v osočování a ukazování prstem, kdo je vinný.
Setkání s terapeutkou Vlastou pro mě bylo zásadní. Její klidný a uklidňující hlas mě dovedl hluboko do mého nitra, kde jsem konečně porozuměla své nedůvěře i nevysvětlitelnému smutku. Netušila jsem ale, že právě tam na mě čeká objev, který mi změní život...
Malý Chanai se narodil v Thajsku v roce 1967 s dvěma mateřskými znaménky. Jeho rodiče považovali tyto znaménka za běžné až do doby, kdy Chanai ve svých třech letech začal povídat o svém minulém životě. Vyprávěl o tom, že byl učitelem s jménem Bua Kai, který byl zastřelen na cestě do školy. Dokázal si vzpomenout i na jména svých rodičů, manželky a dvou dětí z minulého života. A to byl teprve začátek.
Malá Olivia už od svých dvou let vzpomínala na to, že žila v roce 1787. Tvrdila, že se tehdy jmenovala Daisy Robinson, žila v malé vesnici v Anglii a dokázala rozpoznat dobové mince s králem Jiřím III. Mohlo by jít o důkaz reinkarnace?