Celý život jsem se bála samoty. Regresní terapie mi ukázala proč.

Do regresní terapie jsem šla s jedinou otázkou. Chtěla jsem zjistit, proč mě celý život provází strach ze samoty a proč je pro mě tak těžké pouštět lidi i situace, které už dávno skončily. Netušila jsem, že odpověď se přede mnou otevře v příběhu obyčejného muže, který žil na samotě.

Dům, ze kterého jsem nedokázal odejít

Vyrůstal jsem v malém kamenném domě uprostřed luk. Za domem se rozprostíral les. V domě stála kamenná pec, dřevěný stůl a maminka, která vařila. Kdykoli jsem ji viděla, cítila jsem obrovské bezpečí. Byla laskavá, něžná a plná lásky.

Tatínek býval většinu času pryč. Pracoval a bojoval, aby rodinu zabezpečil. Domů se vracel jen zřídka.

Jako malý chlapec jsem trávil celé dny venku. Stačily mi kamínky, louka a můj pes. Byl jsem šťastný. Jenže ten pocit netrval dlouho.

Čekání, které nikdy neskončilo

Když jsem byl starší, rodiče odcházeli za prací a já zůstával doma sám. Pamatuji si, jak jsem celé hodiny stál před domem a díval se na cestu. Čekal jsem. Bál jsem se odejít dál než pár kroků od domu. Co kdyby se právě v tu chvíli vrátili?

Se soumrakem přicházel strach. Ne ze tmy. Ale z toho, že zůstanu sám. Ani tehdy jsem netušil, že právě tenhle pocit bude řídit celý můj život.

Žil jsem dál

Rodiče časem zemřeli. Já ale zůstal bydlet v jejich domě. Pracoval jsem od rána do večera. Staral se o hospodářství, opravoval dům a všechno dělal vlastníma rukama. Měl jsem pocit, že jsem se se vším vyrovnal. Ve skutečnosti jsem jen dál žil na místě, kde jsem na ně celý život čekal.

Láska stála vedle mě, ale já ji nedokázal následovat

Později jsem si založil rodinu. Měl jsem milující ženu a dvě děti. Byla to krásná rodina. Jenže moje žena toužila po jiném životě.Prosila mě, abychom odešli. Chtěla začít znovu. Přála si, aby naše děti vyrůstaly mezilidmi, ne na samotě pod lesem. Já jsem ale pokaždé odmítl.

Byl jsem přesvědčený, že když tvrdě pracuji a starám se o dům, dělám pro svou rodinu to nejlepší. Ona však nepotřebovala větší dům. Potřebovala, abych šel s ní. Časem přestala prosit. Vrátila se ke svým rodičům a já zůstal sám.

Na konci života jsem uviděl pravdu

Když jsem ležel na smrtelné posteli, byl jsem sám. V hlavě se mi promítl celý život. Najednou bylo všechno úplně jasné. Nezůstal jsem v tom domě proto, že bych ho miloval. Zůstal jsem proto, že jsem se nikdy nesmířil se smrtí svých rodičů. 

Někde hluboko ve mně stále žilo dítě, které stálo před domem a čekalo, až se vrátí. Kvůli tomu jsem nedokázal vykročit dál a přišel o svou ženu.

Co mi tento příběh předal

Když jsem se z regresní terapie vrátila zpět do přítomnosti, přestala jsem se na svůj život dívat stejnýma očima. Najednou jsem viděla, kolik energie věnuji práci. Jak často odsouvám své blízké na později. Jak těžké je pro mě loučit se s lidmi nebo přijímat, že některé kapitoly už opravdu skončily.

Ten příběh mi nepřinesl jen odpověď. Přinesl mi rozhodnutí. Přestat žít v tom, co už nelze změnit. Přestat čekat. Začít naplno žít s těmi, kteří jsou se mnou právě teď.

Lucie

Chceš zažít regresní terapii na vlastní kůži? Domluv si setkání v Praze, Pezinku nebo online.
👉  Rezervovat termín